Scottyard O'Neal

Nick:

Ginger B.

Jméno a příjmení:

Scottyard 'Scottie' O'Neal

Věk:

23 let

Orientace:

Heterosexuální

Praktiky:

Submisivita

Sexuální praktiky:

Jako panna toho ještě moc nepoznala
 

Povolání/Zařazení:

Fotografka pro místní noviny, spíš žije na volné noze, co se tohoto povolání týče. Ve zbylý čas vypomáhá ve starém, notně zaprášeném antikvariátu, kde je k nalezení všechno od odrbaných, ochmataných knížek až po staré vinylové desky, co budou spíš na gramofonu skřípat než hrát.

Měsíční příjem: pohybuje se kolem 7 500 $, což jí dovoluje žít v zaplivaném kamrlíku kdesi v Brooklynu. Plus pár stovek sem tam od rodičů.

Rodina a známí:

Sem patří základní info o rodinných příslušnících, nejlepších přátelích, známých či oblíbené(m) paní/pánovi či klientovi/klientce. Je pouze na vás, zda ho vyplníte či nikoliv.
 

Pokud se vám podaří zachytit tuto osůbku v nějakém davu, pak se nejedná o žádné vítězství, neboť rusé vlasy dovolily Scottie vyčnívat mezi obyčejnými, 'všedními' obyvateli NY jak jen to nejlépe jde. Na svou dobu, kde mezi lidmi vládne výška, případně vypomožená podpatky o minimálně sedmi centimetrech, spadá přinejmenším do průměru, ne-li spíše podprůměru. Je tak docela možné [a spíš evidentní], že leckterému muži bude hledět z očí do hrudníku, maximálně na krk, s větší pravděpodobností, než by tomu bylo u jiných dívek. Do správných proporcích, opěvovaných pánskými časopisy, má daleko, nedá se o ní hovořit jako o holce, kterou je za co chytit nebo poplácat. Postavou působí spíše chlapeckým dojmem, skoro žádné boky, o drobná ňadra, pohybující se na hraně 70A-B je těžké zavadit pohledem, neboť nepřitáhne takovou pozornost jako dekolt plastikou vylepšené nádhery.
Jestliže jste si ji nakonec ulovili nejen očima, ale stojíte před ní a můžete si jí prohlédnout z blízka, první věcí, jež si na ní dozajista všimnete, budou zářivě rusé vlasy, spadající v lehounkých vlnkách kolem pohledné tváře zbledlé únavou. Pár velkých sytě šedavo-modrých očí jako kdyby na vás naivně civěl a prohlížel si vás s jistou mírou ustaranosti, avšak důvěry, kterou si tato bytůstka dokáže vypěstovat snad ke každému. Na rodinu, přátele a blízké známé se vždycky její kukadla přímo smějí, čiší láskou, kterou k daným osobám přechovává. Vidíte až téměř skrz ní, lze v ní číst jako v otevřené knize, neboť nedokáže maskovat své pocity. Není to hloupé děvče a má v sobě jakousi jiskru, která je kolikrát vidět v jejím počínání. Co však dokáže zarazit? Výrazné kruhy pod očima od všeho toho ponocování při marných pokusech dostudovat Columbii, dlouhé pracovní dny, kdy se protáčí v jednom kole. Malý, úhledný pršák má posetý celou řádkou pih, ať už těmi drobnými, těžko spatřitelnými okem, až po tmavší hnědé tečky zasazené jako perličky hluboko ve světlé kůži. Plné rty se často nesou v úsměvu, povětšinou stále nasazeném, neboť jí dokáže potěšit každá maličkost - třeba zelená na přechodu, po němž tradičně přehopká.
Ráda bych se pozastavila u šatníku, jímž disponuje. Scottie uznává jen dvě barvy - černou a bílou. Proč? Inu, důvod je jednoduchý a následující: jiné barvy nemá šanci rozpoznat. Tahle malá zrzka se narodila s jistou vadou - monochromií. Její oči nedokážou zaznamenat žádnou z celé škály barev a odstínů, jakými se svět může pyšnit, ale setrvává pouze u klasického černobílého vidění, jaké mají k dispozici například psi. Svou vadu před ostatními skrývá a nechává je v myšlence, že jednoduše špatně vidí. Důvodem jsou brýle se širokými černými obroučkami a tlustými skly, díky nimž může aspoň trochu ukočírovat své prapodivné vidění světa. Nechce cítit ničí lítost, už takhle se na ní dívají zvláštně, neboť ani trochu nenaplnila očekávání svých rodičů. Starší bratr? Úspěšný absolvent, jehož zářná hvězda stoupá výš a výš, charismatický mladý muž, který se zcela určitě dostane do čela krajské nemocnice. Mladší bráška? Geniální dítě. V jejich stínu? Scottie, holka s podivnou chorobou.
Ale zpátky k tomu šatníku. Oblíbené kousky? Pohodlné. Zásoba nadkolenek se zvířecími motivy i obyčejné, méně výrazné. Sukně a šaty, stejně jako lacláče, její oblíbený prvek, který dle Scottie nesmí chybět v žádném šatníku. Obyčejná jednobarevná trička obvykle plná šmouh od tužek a uhlů. A kecky s věčně zauzlovanýma tkaničkama. Jen něco málo z toho, co k téhle rusovlásce patří. 

Zavřete oči. Zavřete je a na chvíli vypusťte všechny myšlenky o splácení půjček, odevzdávání nájemného a přestaňte snít o tom klukovi z vedlejšího bytu, stejně si vás nevšimne, protože má už oči pro jinou. Uvolněte se. Co se vám první zjeví při zmínce jména Scottyard? Tedy kromě Scotlandyardu, o kterém se nebavíme. Nic? Možná její přezdívka vám napoví víc - Scottie. Také nic? Ptáte se, co vidím já? Dobrá. Já vidím zrzavou dívku s vykuleným výrazem ve tváři, se sprškou pih rozesetých po nose a lících a velkýma očima plaché laně, která netuší, kam se skrýt před nechtěnou pozorností. Drobná, křehká na pohled, vyvolávající pudovou touhu chránit to něžné stvoření, které by se mohlo rozbít i díky ošklivému pohledu. Tvorečka s tvořivou duší umělce, jaký vnímá krásy světa skrz všednosti, nad nimiž se člověk již běžně nepozastaví - neúnavné počítání hvězd na obloze, i když nemá šanci dospět k výsledku; klapky kláves klavíru rozeseté v dokonalé harmonii a řádu, protože jinak nedají zaznít sonátám lákajícím k poslechu; ranní rosa, která ještě studí na nohou, když se za časných hodin brouzdá trávou, aby se mohla nadechnout prvního čerstvého kyslíku toho dne. Nebo snad výjimečnosti tváře každého kolem ní, ty drobnosti a nedokonalosti, které nás odlišují a činí unikátními mezi masou těl. Hodiny dokáže obdivovat strukturu dřeva, každou rýhu a zákrut, každý letokruh vepsaný do jeho tvrdosti, stejně jako sílu člověka, tělesnou stavbu a konstrukci, kdy hltá očima záhyby svalstva, ladnosti křivek a tichou životodárnou energii, kterou se snaží zachytit do svých maleb. 

Tohle je jen část osobnosti dívky, kterou vám právě popisuji. Pod vším tím okouzlením a fascinací životem, se nachází strach, rozpaky a hromada koktání, když se dostane do kontaktu s živoucím organismem. Člověk nebo jiná forma inteligentního života, na rase nezáleží, nutí Scottie chovat se jako plaché zvíře uvězněné v pohádce, která se zvrhla v horor. Věčně uhýbá pohledem, aby se ho pokoušela pozvednout a zahlédnout reakci v očích protivníka, s nímž se střetla, jenže v další chvíli opětovně klesne očima k zemi, protože se všemu chce vyhnout. Charakteristickým znakem - kromě zářivě rusých vlasů a brýlí, jejichž skla působí jako dno od lahve Coca-coly - je právě ono koktání pokaždé, když se s ní pokusí někdo zakecat. Tedy za předpokladu, že k tomu vůbec dojde, protože tahle holka? Je schopna utéct s omluvami na rtech v momentě, kdy k ní pronesete i obyčejný pozdrav. Rozpaky se vnáší do tváří, jenž se okamžitě zbarvují nachovým odstínem studu, slova zamrzají na rtech a nakonec se jí k jejímu štěstí a vaší smůle povede vyjeknout jakousi větičku, kterou se buď omlouvá nebo děkuje. Paže ihned zaujímají obranný postoj, vždy má potřebu si k sobě něco tisknout - učebnice, sešit se skicami, kam zachycuje studenty na univerzitě nebo třeba jen obyvatele Brooklynu krmící holuby ve chvílích jejich nevědomosti; nebo se jen objímat, jako by se potřebovala chránit před zlem celého světa. Strach z ostatních, hlavně z těch, kteří se nebojí použít sílu ostrých loktů, aby se prodrali na své vytoužené místo na výslunní, ji motivuje stát se šedou myškou, nevynikající v davu, ačkoliv ty zatracené zrzavé vlasy k tomu nepřispívají. 

Stejně jako skousávání si spodního rtu, shrnování pramínků vlasů za ouško nebo okusování konců tužek, gesto činící nevědomky. Poslední jmenovaná věc se stala poslední roky nezbytným doplňkem, kterého má všude dostatek a přesto má pokaždé problém nějakou tu zatracenou tužku najít. Obvykle jí jedna, dvě vězí ve vlasech nebo za uchem, zbytek - a že se vážně jedná o zbytky, jak je neustále ořezává až na malé špačky, které tak snadno ztrácí na dně kapes riflí - se může nacházet kdo ví kde. Věčnou součástí jsou tak prsty špinavé od uhlu nebo tuhy, šmouhy na tvářích, uších a krku, stejně jako na oblečení.

Popravdě? Životopis téhle bytůstky není nijak dvakrát zajímavý. Vyrostla v početné rodině s předky ze všech koutů světa - babička sibiřská šamanka [alespoň to tvrdila svým vnoučatům a přiznejme si to, Scottie jí věřila, i když pravda byla někde úplně jinde], dědeček z matčiny strany se dokonce představoval jakožto holandský šlechtic, který během války o svůj majetek přišel. Scottie se tak může pochlubit i severskou krví od zbytku příbuzných, spolu s fotkami z cestování po Islandu, Norsku a Švédsku. Díky tomu ovládá v základech i tamní jazyky, avšak valnou většinu slůvek už stihla zapomenout. Tudíž maximálně by vytáhla z paměti leda tak nadávky, které nepoužívá.
V rodině má mnoho sourozenců, vcelku úspěšných na poli kariéry i osobního života. Část sester je vdaná, zařizující si rodinu, bratři vedou různá oddělení nebo se pohroužili do smysluplného akademického vzdělání. A Scottie? Může se tak pochlubit tím, že ani jednou ve škole neprolítla, ačkoliv k tomu měla někdy až příliš blízko, díky zasněnému pohledu a nedávání pozoru ve vědních oborech, které jí vždy byly tak trochu trnem v patě. Na druhou stranu, jedinou řádnou věcí, kterou se může chlubit, je bakalářský titul z internetové univerzity, kde úspěšně zvládla obor psychologie. Sice s odřenýma ušima, ale i to se počítá. Momentálně se snaží poprat s Columbií, kde se pokouší vystudovat umění - konkrétně malířské obory, k nimž měla vždy blíže než k medicíně.
Jsou to asi tři roky, co se na vlastní pěst přistěhovala do New Yorku za účelem začít svůj život bez věčného dozoru dospělých a splnit si svůj malý sen - stát se druhým Andym Warholem, jen bez všech těch konzerv a plechovek od rajčatové polévky. Faktem zůstává, že tolik peněz na pronájem skutečné nemovitosti nezískala, sportku nevyhrála a rodiče jí podarovali dostatečně jen na to, aby si mohla pronajímat malý ošuntělý byteček o jedné miniaturní ložnici, o kterou se dělí s nepojmenovatelným tvorem jménem Kocour, jehož... vlastně nepojmenovala. A proto zůstává Kocourem a nejspíš jím i na dosmrti zůstane.

Faceclaim postavy: 
 Ebba Zingmark