Nick:
Arif
Jméno a příjmení:
Velebný pán William J. Lamond
Věk:
33 let
Orientace:
Bisexuální
Praktiky:
Versatilita, bondage, fetišismus (oděvy z brokátu, sametu, latexu, role play)
Sexuální praktiky:
Voayerismus, masáž, sex, skupinový sex
Povolání:
Čistě pro dobrý pocit pastor anglikánské církve (Průměrný plat, cca
3000$ měsíčně), obchoduje především s rodinnými nemovitostmi a cennými
papíry - většinu má na starosti jeho sestra. Taktéž mu zbývají peníze z
pojistky po rodičích a manželce.
Celkový příjem - stabilně 100 000 €, pokud se rozhodně něco prodat,
Patro: 1.-3. (prozatím)
Rodina a známí:
- Bratr Lucius - toto jméno si zvolil při přijetí do Vatikánské diecéze, k dnešnímu dni působí jako kardinál v čele konkláve. K Willovi má dost odměřený přístup a prakticky jediný projev náklonnosti z jeho strany je každoroční přání k Vánočním svátkům zaslané poštou. Že Will obálky obvykle ani neotevře není tajemstvím. Od určité doby se prostě přestali mít rádi.
- Sestra Veronica Perretti - vdala se za pochybného překupníka, s Willem má poměrně blízký vztah a snaží se ho chránit. Pomáhá mu spravovat jeho majetek v Evropě a když zrovna neřeší vlastní rodinné trable psychicky týrané ženy, udržuje s ním kontakt. Je jeden z mála lidí, na kterých mu záleží.
- Pár dalších, pro něj bezvýznamných bratranců, sestřenic, tetiček a strýců, na které stejně zapomněl.
Vidíte před sebou třicátníka o výšce zhruba 175 centimetrů,
normální postavy a světlé pleti. Je evidentní, že zastává zdravý životní
styl, nebo sám sobě věnuje alespoň minimální péči - pomine-li člověk
jeho občasné kruhy pod očima a zarudlé bělmo. Na hlavě mu rostou vlasy
kaštanovo-zrzavé barvy. Pod nevysokým čelem jsou nejpatrnější zřejmě
světlé, modrozelené oči, nevýrazný nos a tenké rty většinou roztažené do
sympatického úsměvu. Téměř vždy je hladce oholen, když už má strniště,
koresponduje s barvou jeho vlasů. Jestli budete mít to štěstí dostat se
mu pod poklopec, zřejmě nebudete zklamáni - i když ve své celé kráse
nepřekoná dvacet centimetrů, nemá k nim daleko.
Nápadné jsou jeho až podezřele hezké ruce s upravenými nehty. Na levé ruce nosí stříbrný snubák. Okolo krku mu visí řetízek s pět centimetrů velkým, dutým přívěškem kříže, ve kterém má ukrytý kokain.
Nápadné jsou jeho až podezřele hezké ruce s upravenými nehty. Na levé ruce nosí stříbrný snubák. Okolo krku mu visí řetízek s pět centimetrů velkým, dutým přívěškem kříže, ve kterém má ukrytý kokain.
V době výkonu
své práce nosí černou kleriku s bílým límcem, znatelně vypasovanou a
zmodernizovanou. Ve volném čase je k vidění v kožené bundě nebo svetru
tmavé barvy, dlouhých kalhotech a kožených botách. Oděv je vždy značkový
a draze vyhlížející. Doprovází ho vůně tabáku a myrhy, jeden by mohl
říct, že to z něj táhne jak z čajovny.
Projev má decentní,
přízvuk kupodivu bez znatelného italského přízvuku. Jeho gestikulace se
různí od vyrovnané po roztěkanou, velice často se mu třesou ruce jak na
dojezdu.
Will je člověk mnoha tváří. Pokud zavítáte do kostela anglikánské církve blízko centra New yorku, zřejmě znejistíte a budete si pokládat otázku, jestli je před vámi farář, nebo nastrčený stand up komik. A zřejmě budete chtít přijít zpět, protože to je podívaná za všechny peníze.
Máte tu tvář dobrosrdečného, přátelského pastora, kterému velice záleží na jeho ovečkách. V každé své životní situaci cítí přítomnost Boha, i když si víru interpretuje podle sebe a mnohdy přímo překrucuje slovo boží se všemi evangelii. Jiný smysl života mu totiž nezbyl, a asi je tak trochu srab, když se pořád chce zašticovat někým, kdo nemusí ani existovat. Víru nevnímá tak elitářsky. Spousty církevních přežitků záměrně promlčuje, ubírá důraz na ně a i proto je tak oblíbený u mladých lidí. Sám ví nejlíp, jaké je to, nechat se sžírat smilnými myšlenkami, které nekončí u štěrbin, ale táhnou se až k ornitologickým výzkumům.
Jeho taktika sbližování se s lidmi je prazvláštní, jakoby se domníval, že každý touží po několikaminutových monolozích a vykecané díře do hlavy. Pokud ho ale poznáte blíže, tak vás možná překvapí, jak snadné je s ním vycházet. V zásadě nevyhledává konflikty a rád poznává lidi, svého vnitřního extroverta nezapře. Na konci dne to pro něj ale nejsou hluboké prožitky a tak socializace zapadne mezi další běžné fyziologické potřeby.
Zlom nastává ve chvíli, kdy se ozvou jeho vnitřní hlasy. Will je považuje za hlas Hospodinův, i když sám je přesvědčen, že s ním někdy mluví i Syn slunce. V tu ránu se stává nevyzpytatelným a je roztěkaný, nervózní, mnohem přímočařejší, je opatrný na to, s kým mluví a co říká. Aby toho nebylo málo, tyhle stavy vyloženě vyhledává. Podle nálady do sebe je schopen vpravit prakticky jakoukoliv omamnou látku - nikotin, alkohol, amfetamin, opiáty, derivát kyseliny lysergové, cokoliv. Jeho miláčkem je ale kokain, který se snad hodí ke všem příležitostem, dal by se přirovnat k takovým krátkým černým šatům v dámském šatníku.
Svou identitu pastora se ve svém nočním životě snaží tajit, proto vyhledává podniky, ve kterých nepředpokládá, že by někoho potkal. Taktéž jako duchovní využívá své biřmované jméno, tedy Julian, aby předešel faux pass jakým by bylo googlení jeho jména některými láskami na jednu noc. Will má totiž tak trošku problém s chronickou promiskuitou, kterou si vyvinul jako obal na city po smrti své manželky. Chce si tím dokázat, že mu nikdy nebyla souzena a Bůh si ji vzal, aby konečně splnil své poslání uspokojit sebe a ostatní. Ženy, muže, na tom nezáleží. Vítáni jsou všichni. Osobní slabost má pro brokát, samet, nebo vlastně i pro latex - jak zvláštní, že zrovna taková věcička na něj funguje. Obzvlášť z míry ho dokáží vyvést androgynní typy, něco ho k nim neskutečně táhne.
A nechybí mu ani bujná fantazie. Často sní o masivní orgii v kostele, přímo u oltáře, před zraky Hospodina a vlastně pokud možno i jeho oveček.
Co mu však je ke cti, má skrupule a nikdy by si nenechal uletět poklopec v přítomnosti svých svěřenců. Úchylnej farář, co je na vše, jen ne na dětičky.
Máte tu tvář dobrosrdečného, přátelského pastora, kterému velice záleží na jeho ovečkách. V každé své životní situaci cítí přítomnost Boha, i když si víru interpretuje podle sebe a mnohdy přímo překrucuje slovo boží se všemi evangelii. Jiný smysl života mu totiž nezbyl, a asi je tak trochu srab, když se pořád chce zašticovat někým, kdo nemusí ani existovat. Víru nevnímá tak elitářsky. Spousty církevních přežitků záměrně promlčuje, ubírá důraz na ně a i proto je tak oblíbený u mladých lidí. Sám ví nejlíp, jaké je to, nechat se sžírat smilnými myšlenkami, které nekončí u štěrbin, ale táhnou se až k ornitologickým výzkumům.
Jeho taktika sbližování se s lidmi je prazvláštní, jakoby se domníval, že každý touží po několikaminutových monolozích a vykecané díře do hlavy. Pokud ho ale poznáte blíže, tak vás možná překvapí, jak snadné je s ním vycházet. V zásadě nevyhledává konflikty a rád poznává lidi, svého vnitřního extroverta nezapře. Na konci dne to pro něj ale nejsou hluboké prožitky a tak socializace zapadne mezi další běžné fyziologické potřeby.
Zlom nastává ve chvíli, kdy se ozvou jeho vnitřní hlasy. Will je považuje za hlas Hospodinův, i když sám je přesvědčen, že s ním někdy mluví i Syn slunce. V tu ránu se stává nevyzpytatelným a je roztěkaný, nervózní, mnohem přímočařejší, je opatrný na to, s kým mluví a co říká. Aby toho nebylo málo, tyhle stavy vyloženě vyhledává. Podle nálady do sebe je schopen vpravit prakticky jakoukoliv omamnou látku - nikotin, alkohol, amfetamin, opiáty, derivát kyseliny lysergové, cokoliv. Jeho miláčkem je ale kokain, který se snad hodí ke všem příležitostem, dal by se přirovnat k takovým krátkým černým šatům v dámském šatníku.
Svou identitu pastora se ve svém nočním životě snaží tajit, proto vyhledává podniky, ve kterých nepředpokládá, že by někoho potkal. Taktéž jako duchovní využívá své biřmované jméno, tedy Julian, aby předešel faux pass jakým by bylo googlení jeho jména některými láskami na jednu noc. Will má totiž tak trošku problém s chronickou promiskuitou, kterou si vyvinul jako obal na city po smrti své manželky. Chce si tím dokázat, že mu nikdy nebyla souzena a Bůh si ji vzal, aby konečně splnil své poslání uspokojit sebe a ostatní. Ženy, muže, na tom nezáleží. Vítáni jsou všichni. Osobní slabost má pro brokát, samet, nebo vlastně i pro latex - jak zvláštní, že zrovna taková věcička na něj funguje. Obzvlášť z míry ho dokáží vyvést androgynní typy, něco ho k nim neskutečně táhne.
A nechybí mu ani bujná fantazie. Často sní o masivní orgii v kostele, přímo u oltáře, před zraky Hospodina a vlastně pokud možno i jeho oveček.
Co mu však je ke cti, má skrupule a nikdy by si nenechal uletět poklopec v přítomnosti svých svěřenců. Úchylnej farář, co je na vše, jen ne na dětičky.
William se narodil v rodině britského emigranta na farmě nedaleko Říma,
kde strávil dětství prakticky pouze ve společnosti svých sourozenců.
Jeho otec byl pobožný agropodnikatel, který se snažil rozšířit svou
živnost do zbytku Evropy a protože si stihl udělat velké množství
nepřátel, vycestoval s rodinnou do Itálie. Vnímal to jako lepší
prostředí a po posledním atentátu na svou osobu se obrátil na víru,
tentokrát však zvolil jiné, mohamedánské náboženství. Chlapci odmala
ministrovali, jejich sestra navštěvovala mše a chodila do klášterní
školy. Rodinnou idylku mimo jiné narušovala skutečnost, že rodiče vždy
upřednostňovali prvorozeného syna. A ten proti tomu na úkor svých
sourozenců nikdy neprotestoval.
Will ke svému staršímu bratrovi vzhlížel a vždy chtěl být jako on. Byl chytrý, hodně četl, měl disciplínu a uměl se postavit otci. Byl zapřísáhlým katolíkem natolik odevzdán všemu, co považoval za důležité, že byl rozhodnutý studovat teologii a vstoupit do řádu. No a Will, ve snaze se vyrovnat bráškovi, na sobě pracoval a pokoušel se dosáhnout stejného cíle. Byl přesvědčen o tom, že pokud vystuduje stejnou školu, možná se mu konečně zavděčí a získá si jeho lásku.
Čas plynul a těsně před nástupem na střední školu se přihodila nečekaná věc. Katolický kněz v jejich kostele odešel do důchodu a nahradil jej mladý farář těsně po škole. A frustrace z nevyrovnaného sexuálního vypětí se projevila zhruba tak, že zneužíval své ministranty - včetně Willa. Tomu se však takové zacházení líbilo - ten pocit, že dělá něco špatného, bezmoc, podřízenost... a k jeho zklamání se incident provalil a přišel na řadu sexuální půst. Netrval ale dlouho. Na církevní škole získal stipendium na roční pobyt a studium ve spojených státech, v New yorku, kde se projevila jeho pravá tvář. Samozřejmě stále měl své křesťanské povinnosti... ovšem ve velké městě bylo snadné přijít k drogám lehkým i tvrdým, tlustým i hubeným, načež si uvědomil, že ač je touha vyrovnat se Luciovi veliká... tak doživotní celibát nechce za žádnou cenu.
Po návratu odmaturoval a nastoupil na teologickou fakultu protestantské církve, z důvodu katechistického, tvrdil všem. Bratr jen pokrčil rameny a odešel sloužit. S Willem se stále stýkal méně a méně.
Čas plynul a během jedné rodinné sešlosti poznal Melissu, dceru vlivného advokáta z Říma. O dva roky později se s ní oženil, oklidnil se a byl připraven žít spořádaným životem, jak jen mu to církev dovolovala. Odstěhovali se do Neapole a plánovali společnou budoucnost.
Co se však stalo během následujících pár let si Will vysvětluje jako zásah boží ruky, protože to změnilo jeho celkový pohled na život jako takový.
Po třech potratech a měsících nekončících zdravotních problém se Melisse vrátily výsledky krevního obrazu, které byly minimálně mizerné. V tomto období bojoval pastor Lamond se všemi problémy pitím, amfetaminy, antidepresivy a dalšími prostředky, jenom aby sám sebe přesvědčil, že to není skutečnost. Realitu prospal a vystřízlivěl až tehdy, když ležel na nemocničním lůžku v klíně chladného těla, které dříve bývalo jeho manželkou.
Osobní ztrátu nevídaných rozměrů nepodpořila ani skutečnost, že na pohřeb vlastní švagrové nedorazil sám kardinál Lucius Lamond - prý byla ve Vatikánu mimořádné důležitá schůze, na které nemohl chybět. Toto prozření o tom, jak moc byl vždy William svému bratříčkovi ukradený, mu doslova otevřela oči. Na čas se nastěhoval k Veronice do Neapole, která byla věčné doma sama. Otec už byl tou dobou dávno po smrti a za rok jej následovala i matka.
Všechen majetek Lamondových měl připadnout nejstaršímu synovi, ovšem ten byl natolik ctnostný, že jako církevní hodnostář takové statky odmítl. Veronice se povedlo ho uprosit, aby všechen nepřenechával církvi, že s Williamem budou pokračovat v rodinném podniku a nechají žít památku jejich otce. Zafungovalo to. Tak si rozdělili jmění a každý zlepšil kvalitu vlastního života alespoň o pár procent.
Veronica, bohužel, doplatila na svou dobrotu. Ač se odpovědně stará o chod firmy a jednotlivé transakce, její manžel všechny peníze zabavuje pro sebe a nechává jí nutné minimum pro děti. No a William?
Svůj podíl využil pro návrat do města, které mu tolik dalo a vzalo. Objevil se opět v New yorku, za pomoci svých přátel, které si během středoškolských studií vytvořil. Aby se neunudil k smrti a plnil svou úlohu na tomto světě, našel si práci v jednom moderním anglikánském kostele, v současné době je zřizovatelem fary a proslulým duchovním. No a to, co se děje po soumraku... občas zvedne křížek ze svého krku, poděkuje Hospodinovi za vše, co má, a šňupne si na dobrou víru.
Will ke svému staršímu bratrovi vzhlížel a vždy chtěl být jako on. Byl chytrý, hodně četl, měl disciplínu a uměl se postavit otci. Byl zapřísáhlým katolíkem natolik odevzdán všemu, co považoval za důležité, že byl rozhodnutý studovat teologii a vstoupit do řádu. No a Will, ve snaze se vyrovnat bráškovi, na sobě pracoval a pokoušel se dosáhnout stejného cíle. Byl přesvědčen o tom, že pokud vystuduje stejnou školu, možná se mu konečně zavděčí a získá si jeho lásku.
Čas plynul a těsně před nástupem na střední školu se přihodila nečekaná věc. Katolický kněz v jejich kostele odešel do důchodu a nahradil jej mladý farář těsně po škole. A frustrace z nevyrovnaného sexuálního vypětí se projevila zhruba tak, že zneužíval své ministranty - včetně Willa. Tomu se však takové zacházení líbilo - ten pocit, že dělá něco špatného, bezmoc, podřízenost... a k jeho zklamání se incident provalil a přišel na řadu sexuální půst. Netrval ale dlouho. Na církevní škole získal stipendium na roční pobyt a studium ve spojených státech, v New yorku, kde se projevila jeho pravá tvář. Samozřejmě stále měl své křesťanské povinnosti... ovšem ve velké městě bylo snadné přijít k drogám lehkým i tvrdým, tlustým i hubeným, načež si uvědomil, že ač je touha vyrovnat se Luciovi veliká... tak doživotní celibát nechce za žádnou cenu.
Po návratu odmaturoval a nastoupil na teologickou fakultu protestantské církve, z důvodu katechistického, tvrdil všem. Bratr jen pokrčil rameny a odešel sloužit. S Willem se stále stýkal méně a méně.
Čas plynul a během jedné rodinné sešlosti poznal Melissu, dceru vlivného advokáta z Říma. O dva roky později se s ní oženil, oklidnil se a byl připraven žít spořádaným životem, jak jen mu to církev dovolovala. Odstěhovali se do Neapole a plánovali společnou budoucnost.
Co se však stalo během následujících pár let si Will vysvětluje jako zásah boží ruky, protože to změnilo jeho celkový pohled na život jako takový.
Po třech potratech a měsících nekončících zdravotních problém se Melisse vrátily výsledky krevního obrazu, které byly minimálně mizerné. V tomto období bojoval pastor Lamond se všemi problémy pitím, amfetaminy, antidepresivy a dalšími prostředky, jenom aby sám sebe přesvědčil, že to není skutečnost. Realitu prospal a vystřízlivěl až tehdy, když ležel na nemocničním lůžku v klíně chladného těla, které dříve bývalo jeho manželkou.
Osobní ztrátu nevídaných rozměrů nepodpořila ani skutečnost, že na pohřeb vlastní švagrové nedorazil sám kardinál Lucius Lamond - prý byla ve Vatikánu mimořádné důležitá schůze, na které nemohl chybět. Toto prozření o tom, jak moc byl vždy William svému bratříčkovi ukradený, mu doslova otevřela oči. Na čas se nastěhoval k Veronice do Neapole, která byla věčné doma sama. Otec už byl tou dobou dávno po smrti a za rok jej následovala i matka.
Všechen majetek Lamondových měl připadnout nejstaršímu synovi, ovšem ten byl natolik ctnostný, že jako církevní hodnostář takové statky odmítl. Veronice se povedlo ho uprosit, aby všechen nepřenechával církvi, že s Williamem budou pokračovat v rodinném podniku a nechají žít památku jejich otce. Zafungovalo to. Tak si rozdělili jmění a každý zlepšil kvalitu vlastního života alespoň o pár procent.
Veronica, bohužel, doplatila na svou dobrotu. Ač se odpovědně stará o chod firmy a jednotlivé transakce, její manžel všechny peníze zabavuje pro sebe a nechává jí nutné minimum pro děti. No a William?
Svůj podíl využil pro návrat do města, které mu tolik dalo a vzalo. Objevil se opět v New yorku, za pomoci svých přátel, které si během středoškolských studií vytvořil. Aby se neunudil k smrti a plnil svou úlohu na tomto světě, našel si práci v jednom moderním anglikánském kostele, v současné době je zřizovatelem fary a proslulým duchovním. No a to, co se děje po soumraku... občas zvedne křížek ze svého krku, poděkuje Hospodinovi za vše, co má, a šňupne si na dobrou víru.
Faceclaim: Ewan McGregor
Žádné komentáře:
Okomentovat